Home Kontakty Tisk  
 
Grabštejn
 
 
Česky
Deutsch
Po polski
English
по Pусски
Facebook
You Tube
Foto
mezera
 
 

Historie hradu a zámku Grabštejn do r. 1945

O tom, kdy byl hrad Grabštejn postaven, se vedou mezi historiky velké a v zásadě nepodstatné spory, protože přesné datum se zřejmě, kvůli neexistenci písemných pramenů, nemáme šanci nikdy dozvědět. Nejstarší bezpečná zmínka o hradu pochází z r. 1286, z listiny, na které je zmíněn a přiloženou pečetí doložen, Ota II. purkrabí z Donína a na Grabštejně, ovšem rod purkrabích z Donína, se kterým jsou známé počátky hradu spjaty, má mnohem starší historii, sahající nejméně do počátku 12. století. Purkrabí Jindřich III. musel pro svoje spory s míšeňským biskupem, Konrádem I. z Wallhausenu, opustit purkrabství a hrad Donin (dnes Dohna u Drážďan) a po r. 1256 hledat klid a ochranu u českého krále, na donínském panství Ostritz severně od Žitavy.

            Jindřich či některý z jeho synů obdržel Grabštejn v léno, snad od Přemysla Otakara II. Lenní statky byly v tehdejším českém království horkou novinkou, známou spíše v pokročilém feudálním prostředí Francie či Svaté říše. Panství se tehdy však ještě nenazývalo Grabštejnem. Podle kronikáře Neplacha se hrad, který král Přemysl Otakar II. odňal nejmenovanému šlechtici, tenkrát jmenoval „Ulsycz“, což se někdy vysvětluje jako lužickosrbské slovo Olšici, jindy se původ hledá v němčině či češtině. Předpokládá se tedy, že přibližně v místě dnešního objektu stál starý, snad jen valový hrad, patřící nejspíš některému pánu z rozvětvené rodiny Berků z Dubé. Německý název hradu, Grafenstein, z něhož vzešlo zkomolené české pojmenování Grabštejn, je však nepochybně svázán až s pány z Donína, kteří jako říšští purkrabí patřili do stavu hrabat (z něm. Burggraf - purkrabí, Grafenstein - „hraběcí hrad“). Donínové též patří k prvním doloženým cizím rodům u nás.

            Samotné panství, ačkoli měnilo často své hranice, zaujímalo prakticky trvale plochu přibližného obdélníku, vymezeného na východě zhruba linií Machnín – Chrastava - dnešní hranice s Polskem, na jihu linií Machnín – Zdislava - Heřmanice. Severní a západní hranice zhruba odpovídala dnešní hranici státní, s tím, že po jistou dobu k panství náležely též obce Hartau (BRD), Kopaczów, Porajów a Sieniawka (Polsko). Na jihozápad vybíhala hranice do oblouku, zahrnujíc vsi Zdislavu, Petrovice, Rynoltice či hrad Falkenburk. K izolovaným enklávám panství patřily mj. lenní vsi na Frýdlantsku a od 15. stol. i Hörnitz (BRD). Panství, které bylo lénem českého krále, mělo své vlastní leníky v malých vsích.

 

zapomenuty/01_hist_kir.jpg         
Obr.: J. Kritscher, Pohled na Grabštejn od východu, kresba 1804

 

              Stavebníkem dnešního hradu, ze kterého Doníny pamatují zejména staré sklepy, byl buď Jindřich sám či některý z jeho synů, nejspíše Jaroslav I. (zem. cca. 1317) či Ota II. Ostatní Jindřichovi synové založili slezskou větev rodu v Góře (Guhrau) a větev lužickou. Protože však i ve vlastní grabštejnské větvi rodu žilo více bratrů vedle sebe, byl  v pol. 14. stol. zbudován hrad Roimund, jehož zřícenina dosud stojí nad Bílým Kostelem.

            Z následujících vlastníků Grabštejna vešel ve větší známost Venč (zem. cca. 1471), pocházející původně z tzv. svídnické větve rodu, kterou založil vnuk Jindřicha III., Václav I., Venčův děd Venč sám pocházel z podvětve na pomezním hradě Czocha (dnes Polsko), který však prodal ještě Venčův otec, Václav II. Venč (Václav III.) převzal Grabštejn v r. 1428 po Jindřichu VII., zesnulém bratranci, nejprve jako poručník Jindřichova nezletilého syna, Jana V., po vyrovnání s ním pak natrvalo. Stejně jako Jindřich VII., držel se i Venč katolické víry. Protože Jindřichovi přinesla v r. 1424 jeho víra husitský nájezd, obležení Grabštejna a vypálení Hrádku a Chrastavy, chtěl nový vlastník své državy před husity pojistit. Provdal tedy Jindřichovu sestru za husitského hejtmana, Mikuláše z Kaišperka, kterému zároveň daroval věnem Chrastavu. Mikulášovi to však nestačilo a r. 1430 dobyl samotný Grabštejn, zatímco Venč musel uprchnout. Proti ambicióznímu Mikuláši, kořistícímu v Lužici, povstalo spojenectví hornolužických měst a Jana z Wartenberka na Ralsku. Když však obležení hradu v r. 1433 selhalo, byl Jan z Wartenberka obviněn ze zrady a v Žitavě rozčtvrcen koňmi. Pád Mikuláše z Kaišperka, loupícího na česko - lužickém pomezí, přinesl až Zikmund z Wartenberka na Děčíně, který v této době znovu přešel od husitů na královskou stranu. Není jisté, jestli v r. 1435 dobyl Grabštejn Zikmund sám či husitský hejtman Jan Čapek ze Sán, který po Lipanech bojoval za udržení zemského míru, též po boku katolíků. Na každý pád Čapek ustanovil hejtmanem hradu Štěpána Tlacha, který ovšem znovu zahájil loupežné výpravy do Lužice. 

            Venčovi se podařilo během dvou dalších let získat znovu Grabštejn, patrně soudní cestou. Venč se pokusil svého bratrance, Hlaváče z Donína z větve svídnicko - königsbrücké odškodnit svými nároky na lužické panství Königsbrück, ovšem nedokázal udržet mír s lužickými městy. Ta se v pohusitských zmatcích znovu spojila se Zikmundem z Wartenberka a také s frýdlantskými Bibrštejny. Grabštejn byl dvakrát obléhán, v r. 1448 ještě neúspěšně, ale o dva roky později hrad po třítýdenním obléhání, díky zhořeleckému fojtovi a veliteli vojska, Hansovi z Kolditz, padl. Venčovi nepomohlo ani spojenectví se zetěm, Albrechtem Berkou z Dubé na Vildštejně (saském Wildensteinu) a Tolštejně, a musel lužickému Šestiměstí písemně přislíbit mír. Přetrvával i Venčův dědický spor s bratrancem Hlaváčem, který byl zřejmě vyřešen až Venčovým obléněním Grabštejnem z rukou krále Ladislava Pohrobka. Stopy po některém z husitských či pohusitských obléhacích táborů jsou dodnes patrné na strmém návrší nad rybníkem naproti hradu.

            V pozdějších desetiletích patřil k nejvýznamnějším osobnostem rodu bezpochyby Mikuláš II. (zem. 1542), kterému se podařilo získat od krále Vladislava Jagellonského vyvázání Grabštejna z lenního závazku vůči koruně (1. 11. 1514). V důsledku zničení zemských desek požárem a sporu o právo znovu vložit majestát krále Vladislava, však bylo toto privilegium za časů Mikulášových synů opět ztraceno. Mikuláš vedl nákladný život, mj. nechal pro okolní pány uspořádat velkolepou střelbu z kuší na dřevěného „opeřence“, tzv. střelbu ku ptáku, na kterou pozval 102 pánů, ale nikoli nejbližší sousedy, např. Bibrštejny, se kterými nebyl zadobře. Také měl početné potomstvo, jen synů zanechal šest. To vše vedlo k obrovskému zadlužení grabštejnského panství, které již nebylo zvládnutelné splátkami z výnosů, a které nesnížilo ani to, že někteří bratři dosáhli výhodných sňatků. Zejména to platí o Jaroslavovi II., který sňatkem získal sousední panství Lemberk.  Protože však po smrti nezanechal syna, přešlo panství zpět do rukou příbuzných jeho ženy a nebylo tedy možné touto cestou část dluhů umořit. Poslední dva z bratrů, Kryštof a Albrecht II., se nakonec museli podvolit exekuci vyvolané královskou komorou. Rána to byla o to větší, že o panství Ostritz a rozptýlené državy v Lužici rod Donínů během staletí postupně přišel. Ztráta rodového panství byla rychle následována vymřením grabštejnské větve rodu. Žádný její mužský člen nepřežil rok 1609.

            6. 12. 1562 kupuje těžce zadlužené panství, které královská komora nabízela ke koupi např. i bavorským vévodům, nobilitovaný měšťan z Vratislavi a doktor práv, Jiří Mehl ze Střelic (cca. 1514 - 1589) za 86 000 kop grošů míšeňských. O čtyři roky později, dosahuje definitivního propuštění panství z lenního závazku, a to bezprostředně poté, co prodejce panství, Albrecht z Donína, nechal konečně zanést prodej statku do dvorských desek. Malé manské vesnice a dvorce však na panství přetrvaly nadále. Hrad samotný nechává Mehl v l. 1564 - 69 přestavět do dnešní podoby, a proto by bylo příhodnější označovat jej nadále jako zámek. Hrad se mu dnes říká spíše ze setrvačnosti a kvůli jeho poloze na ostrožně. Název sám se občas též krkolomně převádí jako hrad a zámek Grabštejn, přičemž není jasně dáno, jestli se zámkem myslí celý objekt či jen budova v předhradí.

            Mehl, který ze všech jeho majitelů do hradu nejsilněji vtiskl vlastní rukopis, byl zároveň jednou z nejzajímavějších osobností v dějinách zdejšího kraje. Pocházel z vratislavské patricijské rodiny, tradované jako vladycká. Byl luteránem, ačkoli se, vzhledem k datu narození, musel narodit jako katolík. Jeho otec Baltazar získal r. 1531 pro sebe i syny říšské nižší šlechtictví. Po studiích filosofie a práv v Ingolstadtu a Bologni působil Jiří jako císařský rada a od r. 1553 jako německý místokancléř v království českém. Před koupí Grabštejna sloužil císaři jako vyšetřující komisař v Horní Lužici po stavovském povstání v r. 1547 a též jako hofrychtéř ve Svídnicko - Javorském knížectví. Byl velmi vzdělaný a vlastnil velkou knihovnu, kterou uchovával na Grabštejně či ve svém domě na Malé Straně v Praze. Do dnešní doby z ní zůstalo pouhých 17 známých svazků. Na hradní věži si nechal od zhořeleckého matematika Bartholomea Sculteta zřídit v l. 1571 - 72  astronomickou observatoř, patrně první takovou známou v Čechách. V té době ovšem ještě neexistoval dalekohled, sestrojený až v r. 1608 v Nizozemí Hansem Lippersheyem. 

            Mehl se značně zasloužil o rozvoj celého panství. Stejně jako Donínové, ovšem mnohem intezivněji než oni, podporoval těžbu stříbra, mědi, cínu, olova či železa. Andělské Hoře vymohl u císaře horní právo, Chrastava získala dík jeho vlivu v r. 1581 plná městská práva a Hrádek získal téhož roku právo trhu. Zároveň s tím se ovšem zhoršoval Mehlův vztah s poddanými i těžařskými nájemci, a tím vlastně i s horníky. Mehl vymáhal vysoké daně z těžby, poddané nutil k novým robotám či odmítal platit staré dluhy, které převzal po pánech z Donína, jež je měli u svých poddaných. Proto došlo na panství v l. 1569 – 73, a znovu v r. 1576, k selským bouřím. Stížnosti poddaných, nájemných těžařů a lenní šlechty vyústily v nařízení císaře Rudolfa II., že Mehl se musí s těžaři a horníky dohodnout. Ten vydal nové horní právo, tzv. Andělskohorskou horní svobodu (24. 8. 1584), která ovšem představovala faktické utužení poměrů, nikoli jejich uvolnění. Navíc v ní Mehl pomocí právnické argumentace a zfalšovaných dokumentů, zejm. tzv. frystuňku, odpírá císaři daň z těžby, náležející koruně. Za to nechal císař Mehla potrestat nuceným prodejem Grabštejna, který panství i se zámkem prodává 27. 10. 1586 svému příteli, původem štýrskému šlechtici, Ferdinandu Hoffmannovi, svobodnému pánu z Grünebühlu a Strechau za 164 000 kop grošů míšeňských, tedy takřka za dvojnásobek kupní ceny.

            Ferdinand Hoffmann (1540 - 1607), držitel řady rakouských zemských úřadů, mj. štýrský hofmistr či maršálek v Rakousích, pobýval většinu času na svých moravských a štýrských statcích, ačkoli se oženil s Eliškou, dcerou Albrechta z Donína, který r. 1562 prodal Grabštejn a vdovou po Kryštofovi z Wartenberka. Když Ferdinand Hoffmann zemřel, spravovala Eliška panství sama, než ho v r. 1610 nechala převést na svého třetího manžela, Jana, svob. pána z Tschirnhausu a Bolkenheinu (zem. 1621).

            Tschirnhausové, česky Černousové, rod usazený na slezsko - lužickém pomezí, byli sice protestanté, ovšem českého stavovského povstání se nezúčastnili. Za časů Janova nezletiletého synovce a nástupce, Jana Bedřicha z Tschirnhausu, v noci na 9. 4. 1622 vyhořela hradní věž. Ač byli Tschirnhausové zradou na císaři nevinní, uprchli Jan Bedřich spolu se strýcem a poručníkem Davidem Jindřichem (zem. 1642) do Žitavy poté, co na panství 10. 3. 1628 dorazila rekatolizační komise hraběte Kolowrata. Komisi na sebe David Jindřich poštval svým dvouletým sporem s hrádeckým farářem Hansem Brambillou, který Tschirnhause vinil z pronásledování katolíků na panství. V majetku, který si Tschirnhausové na 30 vozech odváželi, bylo i šest vozů naložených sudy s pivem. Ty jim však právováreční žitavští měšťané nedovolili vzít s sebou do města a sudy před branou zničili, takže se pivo rozlilo. David Jindřich, který svého schovance přežil, se do Čech vrátil během vpádu saského vojska, v r. 1631, čímž se dopustil zrady na císaři. Soudní komise sice Davida Jindřicha v nepřítomnosti odsoudila, mj. ke ztrátě majetku, ovšem na její rozhodnutí nečekal Albrecht z Valdštejna, který se již r. 1632 hradu zmocnil. O rok později jej postoupil svému bratranci, hraběti Maxmiliánovi, ovšem Davidu Jindřichovi z Tschirnhausu se poté, co byl Valdštejn zavražděn a jeho rod upadl v nemilost, úspěšně podařilo dosáhnout obnovení procesu. V r. 1637 byl Tschirnhaus uznán nevinným a majetek mu byl vrácen, ovšem s tím, že jako protestant nemůže v Čechách trvale pobývat. Panství Grabštejn, na kterém visely též velké dluhy, se však, vlivem vleklé války, nedařilo prodat.

            Grabštejn však začal opět hrát úlohu pomezní pevnosti. Poprvé bylo jeho opevnění opravováno a vylepšováno snad poč. r. 1632 v souvislosti s prvním vpádem Švédů do centra Říše. Spolu s nedalekými hrady Frýdlantem a Houskou sloužil Grabštejn znovu jako pomezní pevnost přinejmenším od r. 1643. V oblasti byly tehdy rozloženy pěší regiment generála, hr. Buriana z Valdštejna a jízdní plukovníka, hr. Jaroslava Libštejnského z Kolowrat. Vojáci z těchto regimentů našli kvartýry právě na hradech Boleslavského kraje. Hrad sloužil též jako zásobárna vojenského obilí. Místní obyvatelstvo přítomnost vojáků v prázdném hradě nelibě neslo, což se ještě zhoršilo poté, co hrad 16. 9. 1645 obsadili Švédové a umístili zde posádku stovky pěších a stovky rejtarů. Hrad padl zřejmě bez boje v souvislosti s tažením generála Königsmarcka od Rybarzowic (Polsko, dnes zničeny těžbou) na Frýdlant a Grabštejn. Poté patřil pod švédskou správu a velitelem pevnosti se stal major Jáchym Morgenstern z regimentu „Reichwald“. Po válce a odchodu Švédů ze země i z Grabštejna, kde nepřítel zůstal až do konce války, došlo ke konečnému prodeji hradu a panství protestantskými Tschirnhausy. Hrad a silně zadlužené panství koupil Jan Hartvík, hrabě Nostic (1610 - 1683). Nostic koupil Grabštejn za 169 167 zl. Panství Grabštejn však tvořilo jen část celého bývalého tschirnhauského fideikomisu, zahrnujícího též statek Libeň a malostranský palác. Celý majetek Nostic koupil, za 244 067 zl. bez odečtení tschirnhauských dluhů. Grabštejn však Nostic vlastnil jen tři měsíce. Panství zakoupil 16. 5. 1651 a ještě 16. 8. t. r. jej opět prodal za jeho kupní cenu Adamu Matyáši, hraběti z Trauttmansdorfu a Weinsbergu (1617 - 1684).

            Adam Matyáš musel souhlasit s nařízením císaře Ferdinanda III. o zboření hradeb a dřevěných opevnění. Přesto se pokusil císařské nařízení odbýt pouze likvidací švédských palisád. V srpnu 1655 však Grabštejn navštívil císařský plukovník a pevnostní inženýr Francesco Pieroni de Galliano a přiměl Trauttmansdorfa i ke zboření zděných hradeb. Adama Matyáše a jeho ženu, hr. Evu Johannu ze Šternberka dnes připomínají na hradě jen jejich rodové erby v kapli. Na panství mu městečko Hrádek vděčí za zrušení roboty za finanční náhradu, tzv. reluici. Počátkem r. 1680 se poddaní na panství, vedení václavickým rychtářem Hansem Thielem nechávají strhnout všeobecnou vlnou selských rebelií, jež tehdy zachvátila velkou část Čech a na Grabštejnsko byla zavlečena ze sousedního Frýdlantska. Ačkoli na Grabštejně s vcelku mírnou vrchností nedošlo k vyhrocení sporu jako jinde, zaznamenaly dobové prameny téměř komickou událost, kdy panský správce Lorenz Seibt nechal na hradě na krátko uvěznit ženy některých poddaných, aby jejich muže přivedl ke klidu. Ti však místo toho vzali hrad v počtu 400 mužů útokem. Jak tato epizoda, tak celý spor ovšem skončili smírem. Grabštejnští Trauttmansdorfové trvale sídlili v Horšovském Týně a Grabštejn jim sloužil jen jako zdroj příjmů. Za Adamových nástupců, Rudolfa Viléma (1646 - 1689) a Jana Josefa (1676 - 1713) začaly narůstat rodové dluhy, takže Jan Josef hrad nakonec, na příkaz královské komory, prodává za 401 500 zl, císař Leopold I. prodej potvrdí 18. 11. 1704.

            Hrad i s panstvím kupuje Jan Václav, hrabě z Gallasu (1671 - 1719), vlastník sousedního Liberce a Frýdlantu, který si o tři roky později nechává u České královské komory v Praze stanovit odhad na všechna svá panství. Je spočítáno, že hodnota majetku na panství Grabštejn činí 1 000 479 zl. 32 kr., roční výnos na platech a robotách pak 116 726 zl. 8 kr. Jan Václav pobývá převážně v zahraničí jako císařský diplomat a Grabštejn mu slouží pouze jako centrum vedlejšího panství gallasovského dominia, určeného za zdroj platů a dávek. Za časů jeho syna, hraběte Filipa Josefa (1703 - 1757) zavítá do kraje dvakrát válečná pohroma. Za Války o dědictví rakouské (1740 - 1748) zachoval Filip Josef, jako jeden z mála českých pánů, věrnost habsburskému rodu, ovšem samotný hrad Grabštejn zřejmě zůstal shodou náhod ušetřen plenění. V prosinci 1743 protáhli Prusové, ustupující z Jitravy, přes Oldřichov a Václavice dál k Frýdlantu. 27. listopadu následujícího roku zase Rakušané, i se známým plukovníkem pandurů Trenckem, prošli od Chrastavy směrem na Žitavu. Za Sedmileté války (1756 - 1763) využili nepřátelští Prusové sýpku v hospodářském dvoře naproti zámeckému areálu jako lazaret. Stalo se tak v době pruského ústupu z České Lípy do Žitavy v červenci 1757. Hrad samotný zase sloužil jako lazaret habsburským vojskům. Na 700 vojáků z něj zemřelo a bylo pochováno právě vedle oné sýpky.

            Filip Josef byl posledním Gallasem v mužské linii a všechna svá panství odkázal vzdálenému příbuznému Kristiánovi Filipovi (1748 - 1805), svob. pánu, od r. 1759 hraběti z Clamu. Když ten dospěl a ujal se správy gallasovských panství, bylo mu, dne 29. 8. 1768, Marií Terezií potvrzeno spojení rodových erbů a jmen v nový rod Clam - Gallasů. Za časů Kristiána Filipa, 13. 4. 1781, hrad vyhořel a následně došlo k opravám a stavebním úpravám. Kristián Filip si, zřejmě i v důsledku požáru, nechal v lednu 1793 pořídit nový odhad panství. V 19. století již hrad či horní zámek sloužil takřka výhradně úřednictvu a provozu a nebyl panstvem obýván.

            Nástupce a syn Kristiána Filipa hrabě Kristián Kryštof (1771 - 1838), je známý především svým sňatkem s hr. Josefinou Karolínou z Clary - Aldringenu (1777 - 1828), nadanou hudebnicí, jednou z prvních evropských kytaristek a přítelkyní Ludwiga van Beethovena. Hrabě sám nechal v r. 1818 přebudovat v předhradí starý úřednický dům z časů Mehla ze Střelic na nový panský zámeček, dnes zvaný dolní zámek, sloužící k sezónním pobytům Clam - Gallasů. V samotném hradě časy Kristiána Kryštofa dodnes připomínají železné dveře v bývalých vrchnostenských kancelářích s letopočtem 1826 a písmeny G K. H. G. (Gerichtskasse Herrschaft Grafenstein), kryjící výklenek pro uložení dokumentů. V této době se někde v zámeckém areálu, snad v tzv. Cavalierhausu, budově naproti dnešnímu panskému zámečku, narodil v rodině panského správce Franze Bernerta syn Franz Johann (1811 - 1890), který se dal na duchovní dráhu, byl vysvěcen jako titulární biskup z  Azotu a stal se nejen apoštolským správcem v drážďanském biskupství, ale i zpovědníkem saského krále Alberta. Napoleonské války se hradu samotného zřejmě nedotkly, ačkoli městečko Hrádek bylo v srpnu 1813 krátce obsazeno ustupujícím francouzským sborem asi 3000 vojáků gen. Bruna a 2. 9. téhož roku kolem hradu prošly do Žitavy polské oddíly Rakušanů.

            Za Kristiánova nástupce a druhorozeného syna, hraběte Eduarda (1805 - 1891), císařského generála, hrad znovu vyhořel, když do hradní věže v noci na 4. 6. 1843 udeřil blesk a shořely střechy na budovách. Po opravách dostala hradní věž na téměř jedno a půl století podobu novogotické hlásky zakončené špicí. Za Prusko - Rakouské války v červenci 1866 si Prusové přímo na hradě zřídili polní poštu a telegraf.

            Eduardův syn a poslední mužský člen rodu, hrabě František (1854 - 1930), obýval nějaký čas se svou novomanželkou, hr. Marií z Hoyos - Sprinzensteinu (1858 - 1938), zámeček v předhradí. Zde se též mladým manželům v r. 1886 narodila jejich první dcera Kristiána (zem. 1947). Hrabě, jako poslední mužský výhonek svého rodu, rozdělil celé dominium mezi své dcery. Zámek Grabštejn zdědila Marie (1893 - 1959), provdaná za hraběte Karla Podstatzkého z Liechtensteinu (1874 - 1946), ovšem okolní panství bylo ve 20. letech znárodněno pozemkovou reformou. Ještě v roce 1921 se na Grabštejně konala svatba hr. Žofie (1900 – 1980), Mariiny nejmladší sestry, s Eduardem Rupertem, princem z Auerspergu (1893 – 1948). Zřejmě po r. 1931 vzniká na hradě clam - gallasovské rodové muzeum, shromažďující rovněž africké lovecké trofeje Karla Podstatzkého. Již nejméně od poč. 20. let je však hrad hojně navštěvován turisty, nejen pro cennou kapli a vyhlídku z věže, ale též kvůli vyhlášenému hostinci u rybníka pod hradem, kde se čepovalo pivo z místního pivovárku. Zámecký park však zůstával veřejnosti uzavřen.

            Nástupu Druhé světové války předcházely mnichovské události. Podle ústní tradice prý přespal v zámeckém areálu, během inspekce po Sudetech konané po záboru špičkami Třetí říše, generál Fedor von Bock, pozdější polní maršál známý bitvou u Moskvy v r. 1941. Válku museli hraběnka Marie i její manžel strávit nuceně ve Vídni. Na Grabštejn se vrátili až v chaosu dubnových dní roku 1945, těsně před koncem války. Je ironií osudu, že jim byl, přes jejich prokazatelné protinacistické postoje a problémy s německou správou, na základě Benešových dekretů zabaven jejich zbývající majetek. Sedm set let trvající epocha šlechty na Grabštejně se tak uzavřela. 

 
 
 
  © 2000-2018 Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, Sdružení pro obnovu a oživení hradu a zámku Grabštejna a Roman Sedláček