Home Kontakty Tisk  
 
Grabštejn
 
 
Česky
Deutsch
Po polski
English
по Pусски
Facebook
You Tube
Foto
mezera
 
 

Přehled stavebně – historických průzkumů na SH Grabštejn

            Odhlédneme-li od naivně - romantizujících a folklórních koncepcí reprezentovaných v průběhu 19. století např. F. A. Heberem a dalšími, pak první naznačená koncepce stavebního vývoje hradu Grabštejn pochází z pera Augusta Sedláčka, který však reflektoval i dřívější, byť nesprávné teorie C. K. konzervátora Brausewettera z r. 1887, vůči kterým se však ještě nedokázal úspěšně vymezit. Sedláček se v roce 1895 v zásadě omezil, jak bylo tehdy obvyklé, na popis stávajícího stavu. Zaznamenal, kromě politických dějin, též poslední požár hradu v roce 1843, kde polemizuje s Brausewetterovým názorem, že hrad jako celek byl po požáru snížen o jedno patro. Nicméně si Sedláček všímá, v jeho době již 50 let staré skutečnosti, že na hradní věži byla v důsledku požáru střecha nahrazena za novogotickou. Sedláček ve svém díle přináší nejen jednoduchý půdorys hradu bez vyznačení stavebních fází a bez vnitřního rozvržení místností, ale i řadu pohledů na architektonicky zajímavá zákoutí a především na architektonické detaily jako je náhrobek s erbem rodu Donínů či vnitřní pohled do hradní kaple. Sedláček též prezentuje jedno ze starých vyobrazení hradu, a sice drobnou křídovou litografii někdy z let 1843 – 1863. Autorem veškerých ikonografických příloh příslušné kapitoly je Sedláčkův dlouholetý spolupracovník Karl Liebscher. Sedláček se sice v případě Grabštejna zmiňuje o stáří jednotlivých částí hrado - zámeckého komplexu ještě méně, než je v jeho rozsáhlém díle obvyklé, avšak překvapuje dobrou datací některých segmentů i celých křídel. Za nejstarší část považuje Sedláček přirozeně jádro hradu kolem dnešního horního nádvoří.

            Sedláček však pochopitelně upírá část své pozornosti i na budovy v tzv. „dolním hradě“: „Zajimavé jest také procházku kolem hradu konati. Na jeho jižní straně spatřují se dvě bašty polookrouhlé, které bývaly někdy v hradbách, ale v 16. stoleti přistavěno k nim nynější staveni, jemuž říkali pak Neuhaus im nidern Schlosse (novy dům v dolním zámku). V severozápadním rohu zámku vybíhá čtverhranný přístavek na způsob bašty; ze starého obrazu seznává se, že to byla věž, jejíž svršek po posledním ohni zbořen. Na severní stranu vystupuje ze zdi čtverhranatá věž končitou střechou kryta, v níž jest několik místnosti nad sebou s okny, která spodkem svým je stará, ale svršek její teprve v nových dobách z cihel postaven. Okolo zámku všude jsou parkany v zahradu proměněné. Dříve zavřeny byly hradbami, které pobořeny na rozkaz císaře Leopolda, aby nesloužily nepřátelům země.“

            Sedláček svým nezaměnitelným vypravěčským způsobem přináší první skutečný popis hradu s nástinem stavebního vývoje. 

Po Augustu Sedláčkovi se Grabštejn dočkal ještě jednoho, a to svým způsobem mnohem významnějšího kunsthistorického zhodnocení, než bylo to Sedláčkovo, z pera německého historika umění a vlastivědce Karla Kühna. Ačkoli za zásadní nedostatek můžeme z našeho pohledu považovat právě absenci takřka jakéhokoli stavebně – historického zhodnocení objektu, pak množství shromážděných údajů ve slovníkově pojaté vlastivědné práci je úctyhodné. Heslo Grabštejn zpracovává nejen celý areál formou stručného popisu každého křídla, každé izolované stavby (zejm. v areálu tzv. „dolního zámku v předhradí), většiny místností, ale i přináší i patrně první publikovaný půdorys hradu s rozdělením místností a to v úrovni všech podlaží bývalého hradu. Největší část Kühnova popisu se pochopitelně věnuje hradní kapli sv. Barbory, avšak neopomíjí žádný zásadní architektonický detail s jeho správnou či důvěryhodně znějící datací.

            Vlivem poválečných událostí a vzniku uzavřeného vojenského prostoru se další systematický výzkum stavební historie podařil až Dobroslavě Menclové v r. 1970. Ta neměla tolik prostoru, kolik by potřebovala, přesto však výrazně posunula dosavadní stav poznání.

Menclová zařazuje první fázi stavby z 13. století mezi hrady bergfritového typu a snaží se o rozčlenění stáří jednotlivých sklepů pod bývalým hradním jádrem, ač sama zdůrazňuje, že kvůli chybějícímu osvětlení a kvůli zaneřáděnosti sklepů si nemůže být jistá. Jako starší označuje pochopitelně ty sklepy, které se nacházejí přímo pod hradním palácem, zatímco sklepy při dolním nádvoří datuje opatrně jako mladší. Zajímavý je Menclové postřeh, že stavebníci nechali během středověku postupně zastavět celou severní a východní frontu horního nádvoří, ale jižní zeď ponechali volnou. Menclová též předpokládá již v první stavební fázi z 13. století existenci dnešního dolního nádvoří. Do doby středověku klade též zastavění sv. nároží hradu kolem věže. Faktické vyřazení věže z obrany hradu pak vysvětluje následnou masivní výstavbou vnějšího opevnění.  Stavbu východního křídla, datuje do doby kol. r. 1540, ovšem jakékoli renesanční prvky přikládá výhradně až Mehlovi ze Střelic.

            Menclová si všímá, že dnešní kaple, dokončená 1569, je zčásti zahloubená do odsekaného zdiva velké věže. Připouští, že ve středověku by něco podobného nebylo myslitelné, ovšem stále ještě klade starou středověkou kapli do prostor hradu. Zdůvodňuje to náhrobkem některého pána z Donína vestavěného do schodiště do věže. Mehlovi ze Střelic též připisuje i výstavbu severní čtverhrané věže při severním křídle. Zdůrazňuje existenci podchodu pod věží jako upomínku na bývalý parkán, jehož polohu Mehl stále respektoval.

            Polookrouhlé bašty dolního nádvoří i související hradební zeď klade na přelom 15. a 16. století, paralelně s podobně řešeným opevněním Švihova či Rabí. Menclová považuje rok 1569, viditelný nad dnešním portálem hlavního vstupu a na několika místech v kapli jen za rok ukončení jedné stavební fáze. Je totiž přesvědčená, že Mehl svou komplexní přestavbu hradu kvůli prodeji nikdy nedokončil.

            Na konci 70. let bylo opět přistoupeno ke stavebně – historickému prozkoumání objektu, tentokrát jako přímá zakázka KSSPPOP. Autorský tým – Líbal, Lancinger, Baštová vypracoval za ztížených podmínek SHP pro objekt horního zámku, tehdy již armádou téměř nevyužitého. Kromě nesporného historicky – dokumentačního významu tehdy aktuálního stavu hradu, představovalo SHP první pokus o popis všech hlavních prostor. Nástin stavebního vývoje jako takový tvoří zvláštní pododdíl celé práce a je nadále pojat relativně náznakově, protože celé SHP bylo provedeno nedestruktivním způsobem. Význam SHP podtrhuje i tehdy provedená, specializovaná archivní rešerše, zahrnující i některé, tehdy dosud nezpřístupněné fondy. SHP z r. 1979 je dodnes posledním komplexním stavebně – historickým průzkumem SH Grabštejn, který byl publikován. 

  V rámci stavebního vývoje označuje i Líbal za původní hradní jádro prostor dnešního horního nádvoří jako hrad s bergfritovou věží krytou zvláštní, v břit vybíhající hradbou. Upozorňuje na dvouprostorový palác v sz. části hor. nádvoří jako na nejstarší panskou obytnou budovu s upozorněním, že tento výklad je poněkud nabouráván existencí starého sklepa s valenou klenbou, jenž je zhruba stejného stáří jako palác, ale půdorysně se s ním nekryje, protože vybíhá směrem k jihu. Líbal předpokládá v rychlém sledu ještě jednu stavební fázi, kterou datuje, stejně jako tu předchozí ještě do 2. pol. 13. stol. V této fázi předpokládá prodloužení paláce o jeden trakt směrem k západu. Souběžně vznikl též sklep v sz. rohu dnešního dol. nádvoří, dle autorského týmu přístupný nejspíše z exteriéru. Autoři předpokládají v jádru hradu během středověku další stavební vývoj, aniž by však vynášeli přesnější časové určení takových přestaveb a přístaveb.  Především jde o severní frontu hor. nádvoří, tedy nádvorní stěnu sev. křídla, jejíž středověký původ dnes někdy bývá zpochybňován. V období pozdní gotiky došlo též k zastavění soutky mezi do břitu vystupující hradbou a bergfritem.

Nejpozději v průběhu 14. století předpokládá Líbalův kolektiv vznik hradeb a budov v prostoru dnešního dolního nádvoří. Pro četné pozdější úpravy a celkovou nejasnost si však autoři nedovolují vynést jasnější soud. Předpokládají však, že vzhledem k neorganickému napojení východního křídla na bývalou jižní hradbu se dvěma polokruhovými baštami, bylo původně nádvoří ohrazeno jiným způsobem. Dále zdůrazňují komplikovanost situace vlivem zbourání západní části hradu v místě dnešní hradní zahrady a především díky tomu, že předmětem SHP nebyly terénní relikty a fragmenty vnějšího opevnění v okolí dnešního objektu, které v r. 1979 nebyly ještě ani zaměřeny.

Východní křídlo, které si jako jediná část hradu uchovalo dvě patra, je dle autorů SHP pozdně gotického původu a za středověký považují, alespoň v základní hmotě rovněž dnešní průjezd. Zdivo v úrovni 1. a 2. patra východního křídla datuje Líbalův tým do 1. třetiny 16. století, tedy do pozdně donínského období Mikuláše II. Druhé patro mělo mít již od svého vzniku jen trámové stropy, zatímco patro první spolu s přízemím byly klenuté.

Líbal si všímá, že jižní křídlo hradu bylo přistavěno k pozdně gotické hradbě s polokruhovými baštami. Díky nálezu sgrafita na staré hradební jižní zdi horního hradu i v místech přístavby západního křídla Líbal dokázal, že západní křídlo vzniklo jako poslední a rozdělilo dolní nádvoří na dvě části.

    Vnější opevnění bylo jak v r. 1979, tak i dnes víceméně neprozkoumanou záležitostí, známou především díky již Líbalovým kolektivem publikovanému náčrtku císařského plukovníka Francesca Pieroniho da Galiano z r. 1655 pořízeného z důvodu chystaného bourání těchto fortifikací.

Pokud jde o umělecky a architektonicky nejvýznamnější část hradu – kapli sv. Barbory, všímá si již Líbal faktu, že středověká předchůdkyně dnešní kaple je ve středověkém prameni označena jako „sub castro“ – pod hradem a nemusela tedy vůbec ležet v hradním areálu. Polohu kaple mimo hrad ostatně uvádí i dnes známá ještě starší zmínka z r. 1387 (Líbal uvádí 1393).

SHP z r. 1979 představovalo první pokus o souhrnný výklad stavebních dějin Grabštejna. To vše navíc v podmínkách limitovaných jak pravidly nedestruktivních metod, tak jistě ztíženými poměry ve vojenském pásmu za vystavení se možné neochotě stran vojenských orgánů. Průzkum naopak dokázal shromáždit velké množství písemného archivního materiálu, většinu dodnes známých ikonografických pramenů i množství historické plánové dokumentace.

Období po roce 1990 je neodmyslitelně spojeno s dvacetiletou rekonstrukcí Grabštejna, resp. celé budovy horního zámku (hradu), která měla několik zásadních, pozitivních i negativních důsledků pro poznání struktury a vývoje celého stavebního organismu.  K těm jednoznačně pozitivním patřila série archeologických a dalších průzkumů, nezbytných během každé, odpovědně pojaté rekonstrukce a samozřejmě s tím spojená publikační činnost, intenzívnější než u památek, které, takříkajíc, „nejsou v pohybu“. Rekonstrukce hradu s sebou přinesla na konci své druhé dekády též rozsáhlý záchranný archeologický výzkum, provedený, zejména v terénu kolem dolního nádvoří horního zámku (hradu), archeology NPU Liberec. Z výzkumu povstala i nálezová zpráva, pořízená týmem archeologů, vedeným Martinem Nechvílem, posléze dokončený Renatou Tišerovou, jejíž písemný výstup je aktuálně nedostupný. Samotný výzkum, rozdělený do 15 sond, přinesl řadu nálezů, od keramiky až po ekofakty, ovšem výzkum sám o sobě není možné, bez hlubší analýzy stavebním historikem, považovat za automatický přínos k poznání stavební historie, ale „jen“ za další stavební kámen, takovéhoto analytického poznání, dosud v úplnosti neprovedeného. Velký, ne-li přímo zásadní význam průzkumu, tkví ovšem v tom, že se neomezoval pouze na samotný současný areál hradu, ale napomohl i poznání předsunutého opevnění a o (ve výsledku úspěšné) potvrzení skutečností známých ze zmíněného Pieroniho plánu.

Obdobným „stavebním kamenem“ chystaného nového SHP, využívajícím též poznatků získaných v průběhu dvacetileté rekonstrukce, měla být též nová podkladová archivní rešerše Elišky Nové, interně publikovaná v r. 2009, krátce před ukončením rekonstrukce. Potřeba nové archivní rešerše vyvstala zejména v souvislosti s uspořádáním několika nových fondů. Zatímco fond „Rodinný archiv Clam – Gallas“ uložený v SOA Litoměřice – pobočka Děčín, byl v r. 1979 sice neuspořádaný, ovšem pracovníci archivu tehdy umožnili týmu, píšícímu SHP přístup k potřebným archiváliím, pak fond „Velkostatek Grabštejn“ zůstal pro Líbala a jeho kolegy uzavřen. Uspořádání a badatelskou přístupnost fondů reflektovala proto až rešerše E. Nové, jíž lze, v oblasti písemných pramenů, vytknout snad jen nezohlednění zahraničních pramenů a edic, a s tím spojené nesprávné a tradiční uvádění r. 1393 jako nejstarší zmínky o hradní kapli. Za velmi přínosný je naopak nutno považovat široký záběr, která se netýká ani pouze horního zámku/hradu, ani horního zámku s komplexem podhradních budov s novým zámkem z r. 1818, ale celého rozsáhlého areálu, zahrnujícího též býv. velkostatek na druhé straně silnice Liberec – Zittau či budovu býv. školy obce Grabštejn. Za velmi významný přínos rešerše lze též pokládat rozšíření dosud známé báze ikonografických pramenů a využití bohaté, dosud vesměs nevyužité a nepublikované fotodokumentace. Z dosud známých ikonografických pramenů autorce nutně unikl pouze dříve neznámý pohled na zámek od Václava Führicha, zakoupený v aukci pro NPU díky iniciativě Květy Křížové.

Tyto podklady měly plánovaně sloužit pro vznik nového SHP, reflektujícího plně jak pokrok učiněný v oboru, tak zejména nové objevy v lokalitě získané během dnes již ukončené rekonstrukce. K jeho vypracování a publikování však dosud nebylo přistoupeno.

 
  © 2000-2018 Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, Sdružení pro obnovu a oživení hradu a zámku Grabštejna a Roman Sedláček