Home Kontakty Tisk  
 
Grabštejn
 
 
Česky
Deutsch
Po polski
English
по Pусски
Facebook
You Tube
Foto
mezera
 
 

Rehabilitace a konzervace hradu Grabštejn

Tak jako mnoho jiných památek u nás, přestal  i hrad Grabštejn sloužit v období po 2. světové válce svému přirozenému účelu. Postupně byl odvezen a odstraněn mobiliář a zámek začal být nevhodně využíván. Dokud do objektu příliš nezatékalo, sloužil pro ubytování vojáků a jejich rodin, později zde byly sklady a nakonec, když se hrad vlivem chybějící údržby začal měnit ve zříceninu, byl opuštěn a ponechán svému osudu. V roce 1986, tedy v době, kdy na hrad poprvé zavítal statik Miroslav Fuchs, již hrozilo zřícení některých křídel.  Nejvážnější byla situace ve středním traktu severního křídla hradu při hlavním vstupu do paláce. Mohutná budova horního hradu se v těchto místech skládá z hmoty původního starého gotického paláce a vestavbu umístěnou jižně od jeho původního jádra a bývalou hradbu horního hradu. Celá stavba byla zastřešena dvěma sedlovými střechami s pozednicemi výškově odsazenými o celé patro. Postupně odpadávající a bortící se komín vyšší, severní části stavby spadl do úžlabí mezi krovem jižní a obvodovou zdí severní části.  Do poškozeného úžlabí začalo zatékat a postupně se zde usadily náletové porosty a dřevokazné houby. Zkáza celého hradu se zdála neodvratnou. Podobně nepříznivá situace byla i nad vstupem do objektu, ve východním křídle. Zde proces zkázy nezapočal komín, ale původně malá díra ve střeše, kterou zatékalo na vazný trám, spojující obě vaznice. Vazný trám spojující okapové vaznice, který byl staticky klíčový pro spojení obvodových zdí, a tím i pro statickou soudržnost celé stavby, voda postupně zničila a obě boční stěny křídla se začaly rozestupovat. Při obvodové, východní stěně křídla se v obou nadzemních podlažích začala rychle rozšiřovat trhlina mezi klenbami a vnější obvodovou stěnou. Proces urychlil tlak kleneb do boků mezi prvním a druhým patrem v součinnosti s polohou obvodové zdi blíže původní hrany svahu. Nezpevněný okraj příkrého svahu pod vnější obvodovou zdí paláce zapříčinil zvětšování trhliny ve zdivu východního křídla.  Další poruchu způsobil svojí svévolí člověk. Průjezd do hradu východním křídlem byl příliš úzký pro vjezd nákladních aut, které se sem snažily vjíždět. Nakonec došlo vlivem poškozování portálu vozidly ke zřícení vnitřního portálu a k poškození paty portálu vnějšího. Pokud by se trhlina dále zvětšovala, celé křídlo by se zbortilo.

      Doslova na poslední chvíli tehdy vznikl projekt na stabilizaci poškozeného portálu. Severní křídlo podobné štěstí nemělo, návrhy statika na nejnutnější sanaci krovu nebyly realizovány.  Statikovi nezbylo než odhadovat, kdy se zřítí část krovu severního křídla. Krov střední části se skutečně zřítil. Nezakrytá budova začala rychle prorůstat náletovými porosty, které rychle ničily dosud dochované konstrukce a stavební prvky. Příroda se opět zmocnila tohoto kusu země, který si člověk před sedmi stoletími zabral pro sebe.

 

Bild: oberen Eingangssaal nach Restaurierung

 

      Výraznější záchranné práce započaly na přelomu let 1989/90. Šlo o postupnou stabilizaci narušené statiky a opravu krovů. Obojí spolu samozřejmě úzce souviselo. Krovy historických staveb mají zásadní ztužující funkci pro zdivo a klenby ležící pod nimi. Narušené vazné trámy znamenají vznik statických poruch celé budovy. Na Grabštejně šly proto ruku v ruce opravy krovů zároveň s opravami a doplňováním chybějících podstřešních stropních konstrukcí, ať to byly klenby v 1. patře jižního křídla, nebo dřevěné stropní konstrukce křídla severního. Velmi náročné statické zabezpečení proběhlo nad vstupní halou u kaple. Mohutná klášterní klenba s rohovými a středovými výsečemi a s výraznými štukovými hřebínky musela být již dříve zabezpečena proti zřícení dřevěnými podpěrami. Klenba byla natolik poškozena, že dodnes v některých místech vykazuje negativní úhly zaklenutí. To by za normálních okolností znamenalo jediné – zřícení. Statik proto klenbu zavěsil a přikotvil ji ocelovými táhly k betonovému přemostění. V dnešní době by byl patrně zvolen jiný postup, než masivní betonový kotevní systém, ale krátce po roce 1989 šlo o pravděpodobně jediné dostupné proveditelné řešení.

        V podstřeší východního křídla byla namísto plné rehabilitace vazných trámů vestavěna a do obvodových zdí přikotvena železobetonová deska, ke které bylo přišroubovány patky vazných trámů.   Jejich střední části, včetně ztužující funkce těchto prvků byly nahrazeny železobetonem.  Během několika prvních porevolučních let se podařilo takto zabezpečit téměř celý objekt, i když mnohdy za cenu rezignace na obnovu historických nosných a statických prvků a nahrazení jejich funkce betonem a ocelí. Vnesení těchto nepůvodních materiálů sice znamenalo záchranu hradu jako celku, ale s některými negativními jevy. Nově vložené prvky začaly narušovat původní historické konstrukce zejména svými  velmi odlišnými  fyzikálními vlastnosti.  Například vložené ocelové a betonové prvky mají  úplně jinou hmotnost, pružnost a tepelnou roztažnost a dále tak narušují původní konstrukce.  Proto již musely být některé statické úpravy revidovány a nejmarkantnější problémy znovu sanovány.

     Chceme-li mluvit o poslední velké rekonstrukci a vysvětlit to, jak stavebník postupoval, musíme se nejprve vrátit k předchozí velké rekonstrukci a tomu, co jí předcházelo.

V roce 1843 udeřil blesk do velké věže, kterou zapálil. Oheň se rychle začal šířit a zachvátil všechny střechy a prostory 2. patra. Silné klenby 1. patra sice zabránily prohoření do spodních partií a celkové zkáze. Ale to, co nepoškodil oheň, utrpělo od dalšího živlu – vody.  Dlouhodobé zatékání do odhaleného zachovalého zbytku hradu způsobilo další škody.  Během dalších dvou let se však podařilo zámek znovu zastřešit, ale již ne v původní výši. V literatuře se často objevují zprávy, že byl tehdy zámek snížen o jedno patro. Toto tvrzení není přesné. Na jižním křídle a jižní části severního křídla skutečně jedno podlaží ubylo.  Především ale došlo k výraznému zásahu do podoby celého podstřešního podlaží. Na severní straně hradu byly sneseny původní renesanční štíty. Podstřešní patro pak bylo znatelně sníženo o necelé dva metry a to včetně výšky nadpraží okenních portálů.  Většina podstřešního podlaží již nebyla rehabilitována do stavu, který by byť jen vzdáleně připomínal původní honosný vzhled. Takřka nenávratně zmizela také historická funkce těchto prostor.  Podstřeší bylo buď bez využití, anebo zde byly nejrůznější účelové místnosti, téměř všude bez stropu.  Tento stav věci byl důležitý pro stanovení východisek pro rekonstrukci na přelomu 20 – 21. století.  

 

          Ta začala již popsaným statickým zabezpečení krovů a nejohroženějších konstrukcí. Při těchto pracích docházelo k dalšímu poškozování původní krytiny z keramických tašek. S ohledem na to, že bylo znehodnoceno více než polovina jejich množství a také proto, že při podobných zásadních rekonstrukcích dříve nebývalo zvykem taškovou krytinu rekonstruovat, byly tašky odstraněny. Nebyly skládány pro další použití, ale rovnou zlikvidovány. Hrad byl provizorně zakryt vlnitým plechem, aniž by byla určena nová krytina.  Po krátké diskuzi s památkáři byly na střechu umístěny pískované šablony z pískované, barvené asfaltované lepenky, imitující původní bobrovku. Na pohledově exponované plochy se dostala další tehdy módní, ale dnes odmítaná betonová krytina v barvě a podobě původních bobrovek. Nutno konstatovat, že v době realizace střech na Grabštejně byla velká nedůvěra ke keramickým taškám, jejichž životnost byla vnímána a často skutečně byla zcela nedostatečná.  Výsledek změn v krytině ale byl takový, že se začalo diskutovat o tom, zda jsou tyto materiály vhodné pro památkové objekty. Dnes se již oba druhy imitace bobrovek v památkové péči ku prospěchu památek příliš nepoužívají. Rovněž došlo k poměrně výrazné změně tvaru střechy hlavní věže. Původní neogotické štíhlé zakončení věže, inspirované dochovanými středověkými zakončeními gotických bergfritů, které se na Grabštejně objevilo po požáru v roce 1843,  bylo  nahrazeno, či spíše překryto nově vystavěnou  zvonovou  helmicí s lucernou, tedy tvarem, který měl připomínat zakončení věže typické pro oblast saské renesance. Původní neogotická konstrukce krovu zůstala hmotově zachována uvnitř nového mohutného zakončení a je tedy možné, že by někdy v budoucnu byla pohledově i funkčně obnovena. Zbytek střech objektu v zásadě respektoval úpravy po požáru v roce 1843. Pouze jižní, snížená střecha severního křídla nebyla v této fázi obnovena, ale došlo zde k vestavbě terasy s rovnou střechou. Všechny výše uvedené úpravy začaly být vnímány a diskutovány veřejností a vzbuzovaly řadu otazníků.   

              Dá se říci, že veřejný zájem o hrad, který byl i přes desítky let trvající uzavření vnímán jako symbol širokého okolí a časté kritické hlasy na provedené dílo měly vliv také na odborníky.  Započaly intenzivní diskuze o tom, zda nastoupená cesta vede k plné rehabilitaci hradu, a jaké bude jeho budoucí využití. Poslední velkou akcí této stavební etapy byla v roce 1996 provedená úprava části objektu pro depozitáře Severočeského muzea v Liberci. Tato finančně nepříliš náročná akce nejen, že napomohla řešení prostorových obtíží této muzejní instituce, ale zároveň v zásadě nastínila budoucí směr rekonstrukce hradu.  Přestalo se uvažovat o odprodeji hradu soukromému subjektu či jeho převzetí pro účely mimo kulturní využití, nýbrž se pokračovalo v jeho rehabilitaci jako památkového objektu s připravovanou instalací sbírek právě z fondů Severočeského muzea v Liberci.

 

                  Důležitým momentem v celkové rehabilitaci hradu je činnost neziskových organizací, spolupráce správy hradu s místní samosprávou a zapojení aktivní veřejnosti do života hradu. V 70. letech 20. století byla celá společnost kontrolována tehdejším režimem, bez jehož přízně či minimálně tolerance nešlo skoro nic. Přesto lze bez nadsázky konstatovat, že bez dobrovolných neoficiálních aktivit by hrad nestál. Nicméně to, co se na Grabštejně dělo v 70. letech nelze téměř dokumentovat. Tehdejší aktivity nemají téměř žádný odraz v jakýchkoliv dokladech. Písemné materiály nevznikaly, neboť záchranné práce probíhaly pouze s určitou formou tolerance či velmi opatrné minimální podpory odpovědných úředníků.  Taktéž z této doby není známá fotodokumentace. Mohlo to být proto, že hrad byl ve vojenském prostoru, kde bylo fotografování silně omezeno. Přesto lze z kusých zpráv dnes již nemnohých žijících pamětníků a profesionální fotodokumentace podniknuté v rámci SHP, provedeného v roce 1979 vypozorovat některé stavební aktivity. K těm nejdůležitějším patří to, že střecha nad kaplí je na rozdíl od zbytku hradu kompletní, bez děr. Opravena byla i střecha nad jižním křídlem. V části jižního křídla jsou patrná nová okna. Je na nich vidět ale také to, že jsou zazděna velmi neodborně, pravděpodobně nekvalifikovanými pracovníky a neodborně byla také zaměřena. Na fotografiích, pořízených pravděpodobně v poměrně nevelkém časovém rozmezí je vidět mizející náletový prostor na malém nádvoří. Některá okna byla provizorně uzavřena před povětrností. Na hradě také probíhaly určité demoliční práce. Byly odstraněny některé novodobé příčky, dělící historické sály na menší prostory. Pravděpodobně proběhly i odbornější, ale rozsahem nevelké práce na krovech východního křídla, konkrétně v úžlabí východního křídla a hlavního schodiště. Tyto práce byly ale později přerušeny. Pozdější amatérská i profesionální fotografická dokumentace již vykazuje stopy intenzivnějšího rozpadu.

 

Dalším klíčovým momentem pro rozvoj dobrovolných a občanských aktivit byl pád komunistického režimu v roce 1989. Změněná společenská situace a důležité změny v orgánech státní správy a samosprávy pomohly uvolnit a vytvořit prostor pro činnost řady občanských iniciativ. Na hrad začaly jezdit skupiny dobrovolníků, rekrutujících se zejména z řad studentů. Byli to právě studenti a jejich aktivity, které umožnily otevření objektu pro veřejnost v roce 1993. Studenti vyčistili a provizorně upravili několik místností v jinak vybydleném hradu a dobrovolnicky zajišťovali průvodcovskou službu.         

      V roce 1993 se konal  první benefiční koncert pro Grabštejn, který zorganizoval místní rodák, sólista Národního divadla, Luděk Vele. Výtěžky z prvních benefic nebyly příliš velké, taktéž návštěvníci akce se tehdy ještě vešli do hradní kaple. Z výtěžku prvních koncertů byla do kaple pořízena a instalována jednoduchá okna a proběhly některé nejnutnější stabilizační práce. Během několika let se organizátorům sdruženým kolem Luďka Vele podařilo vytvořit akci, která přetrvala dvě desítky let. Výtěžky z beneficí jdou do miliónů. Benefice výrazným způsobem ovlivnily jednak záchranu samotné kaple, ale i celkové klima kolem rekonstrukce. Ze záchrany hradu se stala akce veřejného zájmu a pod veřejnou kontrolou, která se příznivě odrazila jednak v kvalitě odvedeného díla, ale také v tom, že stát začal do hradu výrazně investovat. V porevoluční době není mnoho podobných příkladů, kdy se podařilo úspěšně rehabilitovat takto zcela zdevastovanou památku. 

 

     Jak již bylo řečeno v předchozích odstavcích, na přelomu tisíciletí počaly diskuze, zda výsledný vzhled a někdy i způsob povedených oprav, chápané jako definitivní řešení, mají potřebné architektonické kvality. Statická část projektu byla v zásadě hotová.  Nově doplňované stavební prvky však vyvolávaly diskuze, zda je nastoupená cesta správná a zda vede k úspěšné rehabilitaci torzálně dochovaného hradu. Značné kontroverze vyvolával nový tvar věže, terasa severního křídla i rekonstrukce opěráků východního křídla. Další výzvou pro rekonstrukci se stal záměr rehabilitace jeden a půl století nevyužívaných prostor prvního patra severního křídla.  Ve vstupním sále byl dochován původní renesanční krb, postavený kdysi podle návrhů Giulia Romana. Nicméně jednak dýmník krbu, ale vlastně celá místnost byla znehodnocena snížením úrovně korunní římsy po požáru v roce 1843. Tato úprava neumožnila při rekonstrukci stropů koncem 20. století obnovit stropy v původní výši.   Při statickém zajištění se ve všech takto postižených místnostech výška stropu výrazně snížila.  Původní projekt na rekonstrukci počítal všude s instalací dřevěných stropů s „rákosovým“ podbitím a omítnutím. Právě zde byl však původní projekt po intenzivních diskuzích pozastaven a poté přehodnocen.  

 

Pro rehabilitaci prostor s velkým množstvím poškozených historických omítek a celou řadou původních, ale velmi poškozených architektonických prvků byl osloven renomovaný architekt specializující se na památky, Václav Girsa. Předpokládalo se, že on a jeho ateliér pomůže odstranit nesoulad mezi autentickou hmotou památky a v tomto případě velmi četnými nově vkládanými prvky.  Architekt a jeho tým nestál před jednoduchým úkolem. Hrad byl silně poškozeným torzem, prakticky bez autentického vybavení ve smyslu standartních prvků stavby, jako jsou okna, dveře, podlahy či dlažby. Téměř vše, krom zděné hmoty hradu bylo v uplynulých desetiletích zničeno nebo poškozeno. Velkou výzvou byla také torzálnost hradu.  Již při rekonstrukci v roce 1843 bylo nezbytné zaujmout vztah k výrazné hmotě hradu s tím, že původní reprezentační a správní funkce je neaktuální. Naši předkové měli také na rozdíl od dob, kdy vznikaly české hrady a zámky výrazně omezené finanční možnosti. Se svým  úkolem se vyrovnali tak, že hrad zůstal zakonzervovaným torzem. Sice byly obnoveny krovy, ale v zásadě se již nepočítalo s obnovou původní funkce místností. Ta zůstala většinou bez využití a z valné části nebyla vůbec rekonstruována. Většina místností zůstala bez stropů, s průhledy rovnou do krovu. 

             Architekt začal nejprve hledat řešení pro severní křídlo hradu. Palčivá byla zejména otázka důstojné podoby vstupního sálu 1. patra. Bylo navrženo několik variant, které vesměs počítaly s doplněním stropu o transferovaný záklopový trámový strop z nějakého jiného památkového objektu a technicky a finančně realizovatelné zvýšení výšky stropu.  Situaci napomohlo také to, že při statickém zabezpečení hradu v předchozí etapě nedošlo nad střední částí severní křídla k rehabilitaci původního Ránkova krovu, ale byl zde postaven moderní krov hambálkové soustavy. Odstraněním spodní části krovu v kombinaci s využitím některých ocelových nosných prvků z předchozí stavební fáze do nové sdružené konstrukce krovu a ocelové přídržné konstrukce pro zavěšení předpokládaného transferu stropu tak vniklo řešení, kdy se podařilo zvýšit výšku místnosti téměř o tolik potřebný jeden metr. Zavěšené torzo na Grabštejn přeneseného renesančního záklopového stropu pak v součinnosti s dalšími historickými stavebními prvky rehabilitovalo vstupní sál prvního patra na plnohodnotný historický interiér do takové míry, že rekonstrukce těchto prostor, ukončená v roce 2002, získala cenu prestižní mezinárodní architektonické soutěže Grand Prix.    

     Zároveň začala vznikat celková ambiciózní koncepce rehabilitace areálu státního hradu Grabštejn z dílny ateliéru Girsa AT, která si kladla za cíl jednak zakonzervovat co nejvíce autentických prvků, ale zároveň naplnila novým významem dlouhodobě nevyužívané části hradu. Koncepce byla také v dalších letech postupně naplňována. Práce byly rozvrženy tak, aby vedly k co nejrychlejší rehabilitaci funkce areálu, což znamená, že byly přednostně upravovány části, kde bylo možno s minimálními náklady dosáhnout co největšího efektu pro návštěvníky. Proto byly v dalším sledu opraveny sklepy, malé nádvoří a poté přízemí severního křídla.

 

Grabštejn pohled z věže na hrad
Grabštejn pohled z věže na hrad

 

Samostatnou kapitolou obnova hradu se staly konzervace omítek jeho průčelí.V letech 1999/ 2000 již v rámci působení ateliéru Girsa proběhla konzervace dvorního průčelí horního hradu. Renesanční sgrafitová omítka byla po požáru v roce 1843 překryta novou úpravou fasád, pro niž bylo typické plošné rámování v prvním patře. Výplňové plochy tvořila kontrastně hrubozrnná omítka. Fasáda tak měla zcela odlišný ráz, než ostatní plochy celého hradu. Tento vzhled byl s ohledem na torzální stav sgrafitového podkladu při rekonstrukci respektován s tím, že originální sgrafitové omítky dochované torzálně v přízemí byly zakonzervovány. Vrchní omítková vrstva byla nanesena tak, že v některých partiích je znatelné „prodýchávání“ původního sgrafita do čitelné podoby. Citlivou patinací pak bylo dosaženo živosti barev a prostorové a časové hloubky vnímání nádvoří.  V prvním patře byly doplněny nedochované žaluziové okenice, které se na Grabštejně objevily po požáru v roce 1843 všude tam, kde tehdy nebyl obnoven interiér hradu.  Realizace svou barevnou živostí a průnikem etap jemně opakuje motiv zlatokorunské fasády na opatství, jedné z předchozích Girsových prací.


Grabštejn, hrad - pohled na malé nádvoří
Grabštejn, hrad - pohled na malé nádvoří

 

V roce 2002 následovala rekonstrukce jižního průčelí. Kdo by čekal nějakou obdobu předchozí realizace na nádvoří horního hradu, byl by zklamán.  Jižní zahradní fasáda je ze všeho nejvíce podobné zákresu stavebně historického průzkumu průčelí s provedenými retušemi významných poruch. Fasádě dominují zrestaurované originální sgrafitové plochy z 16. století, v místech poruch citlivě doplněné novou sgrafitovou omítkou. Místa mladších destrukcí, změn a úprav z pozdějších období (17. či 18. století), jsou zejména v oblasti obou bašt přiznána citlivým doplněním originálních omítek do celistvé plochy tak, že vyniká barokní úprava průčelí z této doby. Čitelné je i prolomení nových oken v 19. století. Dochované „peky“ ve sgrafitové omítce dokumentují vývoj v 19. století, kdy byla celá fasáda překryta novou hladkou omítkou. Ta na jižní fasádě není přiznána jednak z důvodu celkové čitelnosti průčelí, ale také proto, že na jižní, výkyvy klimatu nejvíce vystavené fasádě tyto překryvy v podstatě všude zanikly. Citlivé propojení a barevná retuš fasády pak dávají celému dílu jednotný ráz. Konzervace průčelí vnímavému pozorovateli interpretuje dějiny hradu, zároveň však přes časovou různorodost přiznaných změn vytváří pohledovou  jednotu a výtvarnou celistvost díla. Provedená konzervace vytváří nový rozměr objektu, hodný památkové ochrany sám o sobě.  Lze jen věřit, že jej čas a klima nezničí dříve, než bude znovu zakonzervován.   


Grabštejn hrad - pohled od jihovýchodu
Grabštejn hrad - pohled od jihovýchodu

 

Další neopakovatelnou výzvou pro rekonstrukci hradu byla rekonstrukce těžce poškozené jižní části horního hradu. Prostory vznikaly v minulosti postupně, od renesanční přestavby tak, že byla zastavěna plocha mezi hlavní hmotou severního křídla a pouze několik metrů jižně vzdálenou původní jižní hradbu horního hradu. Úzká proluka se změnila v několik místností v přízemí i prvním patře. První patro ale bylo zbořeno v roce 1843 po požáru a již nebylo obnoveno.  V přízemí pak vojáci v poválečném období vybourali několik příček a vznikla zde tělocvična.   Tato funkce však neměla dlouhého trvání. Vlivem masívního zatékání došlo k celkové devastaci prostor. Stav klenby byl natolik katastrofální, že musela být zajištěna dřevěnými podpěrami. Na rozdíl od sousedního vstupního sálu však klenba nebyla opatřena betonovým závěsným a zpevňujícím systémem, ale byla standartně opravena doplněním chybějících prvků. Nové zastřešení, vzniklé již v porevoluční době ale bylo vzhledově podobně razantní jako poválečná tělocvična. Nad sálem vznikla v místech původní sedlové střechy, přiložené svojí okapovou stranou k paláci, terasa s masívním zděným, v horní části kamenným zábradlím. Vlivem dlouhodobého zatékání zde došlo k zániku téměř všech  původních omítek. V největší, vstupní části byly originální, renesanční omítky zachovány pouze jako nepatrné fragmenty v okenních špaletách a nad vstupem. Propojení místností bylo neorganické již tím, jak účelově vzniklo.  Střídaly se zde různé typy kleneb ve velmi různorodých výškách. Severní boční stěna sálu, která původně sloužila jako vnější obvodová zeď  starého hradního paláce  byla rozdělena  odskoky. Nejprve byla odstraněna nevhodně zvolená a stále protékající terasa. Z metodického hlediska nebylo pochyb, že tělocvična v hradu zanikne a obnoví se původní členění prostor.  Nejprve se zde počítalo s instalací postupně restaurovaných velkoplošných panó, která se Grabštejn vrátila spolu s ostatním původně grabštejnským mobiliářem ze svozu umístěného do roku 1999 na zámku Mnichovo Hradiště.

     Abychom si objasnili, proč se nakonec tato část zámku rekonstruovala jinak, musíme se vypravit na exkurzi do doku 1782. V tomto roce probíhaly na Grabštejně jedny z posledních výrazných oprav a úprav. „Velký zámecký sál byl zmenšen na polovici a oddělená část změněna na 3 pokoje vloženými příčkami“ cituje autor SHP historický pramen.  Bylo tomu tak nejspíš proto, že scelená clam-gallasovská panství na severu Čech nepotřebovala takové množství sídelních zámků jako doposud. Grabštejn tedy již byl pouhým správním centrem panství a reprezentační velký sál nebyl zapotřebí. Zde je pro úplnost třeba konstatovat, že původní velký sál se nacházel ve druhém patře východního křídla v prostorách, kde jsou dnes depozitáře severočeského muzea. Zbytky vnitřních omítek tohoto sálu a původní přístupové schodiště, dnes vedoucí do prázdna, je možné najít na dnešní půdě východního křídla. Potřebu velkého sálu pak možná ne nejšťastněji, ale v souladu s funkcí zámku rehabilitovali až vojáci. Tento poměrně prostý fakt si uvědomili pracovníci památkové péče a architekt přímo na stavbě snad jen okamžik před tím, než začali zedníci znovu zakládat dříve odstraněné příčky.  Pro plnou funkční rehabilitaci zámku bylo zapotřebí, aby byl někde vystavěn anebo obnoven velký společenský sál. Architekt proto  po konzultaci s hlavním konzervátorem národního památkového ústavu a na základě širší diskuze zásadně přehodnotil koncepci rehabilitace severního křídla, která měla zásadní dopad pro další fungování celého zámku.  Tělocvična, jíž říkali vojáci „rytířský sál“ se tak během let 2003 a 2004 změnil na velký sál, který zámku již více než dvě století chyběl. Prostor byl zcelen jednotící úpravou omítek a výmalbou. Architekt se musel vyrovnat i s fragmentárně zachovanými zbytky původních topenišť. Ve velkém sále byly následně instalovány nejrozměrnější a nejhodnotnější olejomalby z navráceného mobiliáře hradu.

 

Rekonstrukce dál probíhala tempem, které umožňovaly prostředky z programu záchrany architektonického dědictví, tj. v obvyklém  řádu několika mil. Kč ročně. Realizace koncepce se začala opožďovat.  Díky úsilí a občanských aktivitám Luďka Vele, který se neomezil pouze na shromažďování finančních prostředků na záchranu kaple, ale dokázal přesvědčit odpovědné úředníky ministerstva kultury, památkového ústavu spolu s  několika dalšími osobami z veřejného a politického života k tomu, aby práce na Grabštejně byly zintenzivněny. 

Spolu s architektem Václavem Girsou navrhli a  předložili  projekt  přeměnu hradu na Kulturní a společenské centrum Euroregionu Nisa.  Projekt byl vedením NPU i ministerstvem kultury přijat a schválen.   Namísto dosavadního programu  PZAD  byla rekonstrukce dále zařazena do programu  ISPROFIN (oba projekty byly administrovány Ministerstvem kultury ČR).  Během několika dalších let proběhly všechny administrativní, projekční a přípravné práce s projektem spojené. Vlastní realizace probíhala od konce roku 2007. Největší objemy prací proběhly do konce roku 2009.

 

Celé dílo bylo rozděleno do tří relativně samostatných celků. Prvním takovým celkem bylo  dokončení vlastní rekonstrukce hradu.  Byla odstraněna lepenková střešní krytina, která byla na hrad položena krátce po roce 1989 a nepřežila ani fyzicky a ani morálně dobu rekonstrukce. To co se jevilo krátce po revoluci jako dlouhodobě akceptovatelné, bylo mezitím přehodnoceno. Na střechu hradu se znovu vrátila tradiční keramická střešní krytina, kterou se cihelny během dlouhých let, kdy probíhala rekonstrukce, znovu naučily dělat kvalitně. Životnost nově položených tašek ale prověří až další generace.  Byly upraveny i vršky komínů, odkud byly odstraněny betonové hlavice a nahrazeny za architektonicky i materiálově přijatelnější řešení.  Střední, nová část severního krovu byla opět radikálně změněna. V podstřeší, mezi původními, středověk pamatujícími štíty starého hradního paláce, byla vybudována galerie. V prostorách je možno vnímat příjemné souznění konzervovaných středověkých omítek a nově doplněných dřevěných obložek stěn a podlah. Z vnějších omítek čekala na konzervaci ještě severní a západní fasáda, která byla také v této fázi rekonstrukce opravena.  Na západní fasádu se vrátila také část zdobného sgrafitového pásu, který byl dříve sejmut a uložen v depozitáři. Některé dříve sejmuté části se ale na stěnu již nevrátily. Souvrství,  jejichž  organickou součástí byly tyto transfery, se již nedochovala, a tak zůstaly fragmenty v depozitáři. Vnějším severním průčelím byla završena rekonstrukce fasád. Rozlehlá plocha omítek vysvětluje základní myšlenky konzervace. Prvotní je snaha o maximální míru udržení originálu. O to se snažili restaurátoři použitím vpravování vápna v podobě desítek cyklů nástřiku vápennými vodami. Takto zkonzervované „kry“ originální omítky byly restaurátorem opatrně přikotveny při svých okrajích a okolní prostor byl doplněn omítkou zhotovenou tak, jako bychom předpokládali při vzniku originálu. Takto byla omítka doplněna pouze v takovém rozsahu, jaký byl předpokládán  v minulosti.  Tam, kde již míra poznání neumožňovala hodnověrnou rekonstrukci původního stavu, byla plocha opatřena novou omítkou s patinací, která není rušivá vůči originálu ani vůči doplněným plochám a neměla by se pohledově uplatňovat. 

       Nejintenzívnější práce probíhaly během rekonstrukce ve východním a jižním křídle hradu. V prvním patře naznačily restaurátorské průzkumy výmalbu z různých období. Teprve během rekonstrukce se ale podařilo odkrýt většinu maleb a stanovit přesnou míru restaurování a rekonstrukcí.

Renesanční sloh zastupuje sál v jihovýchodním nároží hradu s erby a četnými dalšími renesančními fragmenty. Naopak starší vývojová  fáze z 1. poloviny 16. století, která se zde projevovala spíše v malých torzech, byla zakonzervována ve hmotě zdiva. Tyto fragmenty tedy již nejsou až na malé výjimky viditelné.  Dvě menší místnosti severně od renesančního sálu byly zrestaurovány do stylu art-deco, který není v hradní architektuře příliš zastoupen. Severní místnost východního křídla je stylově nejblíže klasicismu, ze kterého pochází část výmalby. Některé prvky v okenních a dveřních špaletách jsou i o něco starší, naopak část stropu nese výmalbu doplňovanou pravděpodobně až na počátku 20. století. Západní, k nádvoří obrácené místnosti nebyly restaurovány s ohledem na to, že zde byly původní omítky prakticky zcela zničeny. Výjimku tvoří restaurování cihelné dlažby ve vstupní hale. Při rekonstrukci bylo rozhodnuto o demontáži teracové dlažby, která byla instalována v jedné části původně rozděleného sálu. Pod tenkou betonovou slupkou teraca byla objevena a zakonzervována historická smíšená cihelná a kamenná dlažba.

Naopak prostor konírny v přízemí východního křídla nebyl v minulosti příliš zasažen opravami a jsou zde zachovány rozsáhlé plochy původních renesančních kletovaných omítek. Při rekonstrukci se také objevily četné, do té doby nepříliš známé dutiny v širokém obvodovém zdivu mnohokrát přestavovaného východního křídla. Rozsáhlá dutina v obvodové zdi severně od hlavní brány nebyla otevřena a její průzkum bude prací pro příští generace. Naopak původně nepřístupná dutina u malého nádvoří, ukrytá ve hmotě původní hradby a pod základy kuchyně při malém nádvoří byla otevřena, zkoumána stavebními historiky a zakonzervována v přístupném tvaru. Její další osud záleží na trvanlivosti konstrukcí jejího stropu, který je již pod malým nádvořím.  K rekonstrukci těchto prostor by mělo dojít pravděpodobně až při dalších větších opravách, popř. při havárii.

      Součástí rekonstrukce hradu započaté v roce 2007 bylo také restaurování kaple sv. Barbory, které je vyčleněna samostatná kapitola.

Rekonstrukce započatá v roce 2007 nebyla úplně dokončena, i když byla zakončena kolaudacemi většiny částí. Na dokončení čekají vnější prostory hradu, přístupová cesta, jižní opěrná zeď a další detaily okolo hradu i v jeho interiérech. Také některé další části by zasloužily postupné, byť dílčí restaurátorské a stavební zásahy (zejména jižní fasáda), aby opět nedošlo k radikálnímu vybydlení.

 
 
 
  © 2000-2018 Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, Sdružení pro obnovu a oživení hradu a zámku Grabštejna a Roman Sedláček